„Není-li žádného vidění, lid pustne…“ Přísloví 29:18

Kázání 19.11.2022 – sborová vize

Bratři a sestry,

úvodní verš hovoří o situaci bez vidění, bez vizí, přičemž původní hebrejský pojem zde užitý naznačuje, že se nejedná o vize, které jsou jen produktem lidské představivosti a kreativity, nýbrž o zjevení Hospodinovo. Říká se zde, že pokud takové vize scházejí, tedy nejsou-li dostupné, pak v důsledku toho lid, a myslí se tím jistě předně lid boží, pustne. Toto slovo pustne by se přitom dalo překládat jako hyne nebo divočí, chová se bezuzdně, či propadá se dokonce do rozkladu, anarchie, podobně jako o tom čteme v knize Soudců, kde se píše, že v dobách, kdy lid neměl krále, “...každý si dělal, co uznal za správné”. Jednoduše a prostě řečeno společenství Božího lidu si nevystačí samo se sebou, nebo se svými tradicemi, ale potřebuje podněty z vnějšku, nové impulzy, potřebuje mít vizi, která by ze sbírky individuí s rozličnými cíli, motivacemi a zájmy učinila komunitu spojenou cílem společným.

Když jsme se s manželkou vzali, dostali jsme rozmanitá svatební přáníčka, v nichž byly různé verše, říkanky přející nám štěstí a lásku na naší společné cestě. Obsah většiny těch přáníček jsem již zapomněl, ale jedno blahopřání mi utkvělo v paměti dodnes. Stálo tam, že “Milovat neznamená dívat se jeden druhému do očí, ale dívat se společným směrem.” Musím říci, že mnohokrát jsem se o pravdivosti tohoto moudrého výroku přesvědčil, a to nejenom v manželství. Zjistil jsem, že často jsem se s druhými nejvíce sblížil tam, kde jsme spolu našli, sledovali a naplňovali nějakou vizi, nějaký společný cíl. Ano, ta nejsilnější přátelství a vztahy vznikají tehdy, když se lidé dívají stejným směrem. To platí nejen pro manželské páry, ale i pro komunitu. I náš sbor proto potřebuje společnou vizi, potřebujeme se po společné vizi ptát, hledat ji, přijmouta následně ji naplňovat. Kde ovšem takovou společnou vizi nalézt, kde se inspirovat? Verš 18 z 29. kapitoly knihy Přísloví ve své druhé polovině dále vyjasňuje, že zdrojem vizí pro církev je Tóra. Doslova tam slyšíme: “ale blaze tomu, kdo zachovává Tóru”. To slovíčko Tóra zde samozřejmě může znamenat Tóru v obecně SZ pojetí, tedy zákon Mojžíšův, ale také v kontextu moudroslovnétradice, odkud náš verš pochází, značí slova moudrousti, slova moudrých.

My křesťané bychom takéjistě měli ta slova o Tóře zde uvedená, chápat v souvislostech NZ, kde tórou a ztělesněním Boží moudrosti je ten, kdo řekl: “Já jsem nepřišel zákon zrušit, ale naplnit,”ten jehož moudrostí je kříž. Tedy zdrojem naší vize je BožíSyn. Obecně lze říct, že stanovujeme-li si jakékolivvize, všechny musí nakonec vést k Němu, potažmo vycházet od Něj. I naše vize sborová, kterou bychom vám dnes chtěli předložit k zamýšlení toto akcentuje, když říká:

Chceme vytvářet společenství otevřené, rozmanité, duchovní a vícegenerační, společenství spojené hlubokými, nikoliv povrchními vztahy a opravdovým zájmem o druhé. Usilujeme o sbor, kde nikdo není jen divákem, konzumentem, občasným návštěvníkem, ale každý je dle svého obdarování aktivním a přínosným členem oslavujícím a následujícím Krista.

I když v naší vizi je Kristus zmiňován na konci, v podstatě stojí na začátku. K němu totiž tato vize nejenom směřuje, ale od něj pochází. Ano to co nás při tvorbě této vize inspirovalo nebylo nic menšího než zkušenost Kristovy lásky a milosti zjevená v celém jeho životě, ale především skrze oběť na kříži, kterou tak krásně vykládá Janovo evangelium jako doširoka otevřenou a láskavou náruč, když říká: ”Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna.” Ano hledíce na Krista a jeho kříž poznáváme velkorysost a otevřenost všem lidem bez rozdílu, ale zároveň si také uvědomujeme svou uzavřenost. Uvědomujeme si, že i nás atmosféra společnosti, kde se lidé separují ve svých kulturních a sociálních bublinách, vytvářejí ghetta stejně zaměřených a smýšlejících i nás tato atmosféra ovlivňuje. Nicméně, zároveň vnímajíce tento ideál, chceme být jiní. Přejeme si být Kristu více podobní, přejeme si vytvářet sbor, kde bude různé spojeno v jedno, kde se lidé nebudou bát rozmanitosti v oblasti sociální, kulturní, v oblasti myšlení i duchovního projevu. Přejeme si sbor otevřený, sbor kde najde své místo každý kdo v přichází s dobrou vůlí.

Přejeme si, aby sborové aktivity byly otevřené všem a nikdo neměl důvod vnímat, že je nezvaný a na okraji, ale naopak zván a vítán. Toužíme v duchu Kristova vtělení, překračovat hranice své kulturní a sociální bubliny a budovat podobnou otevřenost jako Ježíš nejen dovnitř i vně. Tak jako Kristus, nechceme ani my žít v pro druhé nesrozumitelném náboženském ghettu, nechceme se vůči druhým apriori vymezovat, být podezřívavý, konspirační, ale naopak vstřícní, konstruktivní a projevující zdravý zájem o ty kdo jsou vně církve. Chceme si všímat nově příchozích, modlit se za ně a zapojovat je do sítě našich vzájemných vztahů.

A jsme si přitom vědomi, že před tím, kdo příjme tuto vizi za vlastní, je těžký úkol, protože realita našich životů je někdy od ideálu zde nastíněného velmi vzdálená.

Apoštol Pavel na jednom místě trefně přirovnává církev k chrámové stavbě, říká o církvi, že tento chrám založený na Kristu teprve roste, že je tedy všelijak nehotový, nedokončený. Ano, církev je nehotová stavba a v ledasčem Kristův ideál neodráží. Mnozí se nad tím pohoršují, kritizují její nedokonalost a nejčastěji jsou to ti, kdo nehnou ani prstem proto aby se na té nedokonalé skutečnosti něco změnilo. I proto naše vize také říká, že usilujeme nejenom o církev více odrážející povahu Kristovu, církev otevřenou, rozmanitou, ale také o sbor, kam lidé nechodí jen jako diváci na představení, aby zatleskali dobrým výkonům či vypískali špatné herce na jevišti. Jde nám o sbor, kde každý je zodpovědný, každý má svůj part a dle svého obdarování a možností se zapojuje do budování společenství. Krásně o tom hovoří apoštol Pavel v epištole Efezským 4, 11-13. Tam čteme:

A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Chci říci, bratře a sestro, možná, že hledíš na svůj sbor a vidíš nedostatky, vidíš, co by se mělo. Co by měl udělat ten nebo onen? Jak by kdo měl vykonávat svou povinnost, jaká by měla být či neměla být kázání. Co když právě ta nedokonalost, kterou spatřuješ, je vlastně výzvou, aby ses ty zapojil a učinil církev lepší a bližší ideálu Kristova. Ano, naší vizí je Kristus. V něj rosťme, jak říká apoštolPavel.

Amen